Je to za námi a stálo to za to.

Pominu-li nákup letenek, tak cestě samotné předcházely úkony jako jsou žádost o víza, k čemuž již jsme museli mít připravenu kopii pasu a připojištění,které většině z nás obstarával TigerShark, za což mu patří dík. Dále výměna rublů... to už je ale jen drobnost. (Doporučováno je 600 RUB/den).

Spousta zážitků, které začaly už na letišti v Praze při ranním odletu, kdy byla většina výpravy vyvolávána rozhlasem a byli jsme donuceni k běhu pod pohrůžkou vyloučení z přepravy.  To snad předurčilo i události budoucí. 

Avro RJ100 pojmenované Ottoberg registrace HB-IXO na letu SWR 1495, jsme nakonec stihli všichni a odlétáme v 6:36 z dráhy 30. Krátce poté dostáváme malou svačinku v podobě mufína, kávy a sklenici vody. V 7:26 už přistáváme na dráhu 14 letište Curych, kde jsme už měli připravený plán, jak strávit čas před odletem do Moskvy. Místní opravená vyhlídková terasa na terminálu B je vyhlášená. Ještě k ní najít cestu... Ale předtím byl ještě čas na snídani.  

Přístup na terasu je v horním patře veřejné části letiště terminálu B odletové haly vedle restaurace. Důkladná prohlídka při vstupu na terasu za poplatek 5,- CHF... Vynahrazeno nám to bylo ale celkem rychle. Dedé měl nejprve prostor na ukázku vrcholné pilotáže bez následného použití blicích pytlíků 

a pak už jsme mohli sledovat starty dálkovek nejprve z dráhy 28

a později pak z dráhy 16 

či provoz na pojížděčkách před terminálem. 

Hlavním překvapením byl tuniský Herky při mezipřistání na cestě do Vodochod. 

Pak už pomalu nastal čas přesunu k letu SWR 1326, kde na nás čekal Airbus A321 -212 registrace HB-IOM, které bylo Swiss International Airlines dodáno 14.12.2010.

Odlet ve 12:36 CET byl z dráhy 16 a po startu a levotočivé zatáčce jsme měli ještě možnost vidět curyšské letiště. Pak už následovalo stoupání do výšky 16 000 ft, kdy je pořízena fotka Bodamského jezera.

Nad Salzburgem již jsme byli v hladině 33 000 ft a v této jsme přelétali Vídeň - poznávám stadion Ernsta Happela - a směřujeme dál na Slovensko, Polsko a Bělorusko až k Moskvě. To už jsme byli dávno nad celistvou bílou peřinou...Zemský povrch jsme uviděli zase až při klesnutí pod mraky před přistáním v Domodědovu.

Cestou nám byl naservírován oběd - tímto se nesnažím konkurovat asi nejznámějšímu foodspotterovi MK  - je to jen dokumentační mobilfoto. Aranžmá snímku VP.

Ve 15:12 CET začalo klesání a po jednom kolečku jsme se zařadili do fronty na přistání a v 15:47 CET jsme byli na zemi. (V Moskvě nutno připočíst ke středoevropskému času 2 hodiny). Tady jsme nestačili otáčet hlavy a sledovat letadla různě zde odstavená - TU134, 154, IL-76, 86, 96 ale i IL-18 a další skvosty, o kterých se nám tu může jen zdát, ale také pro nás méně známé letecké společnosti z východu.

Pak už nás čekala letištní kontrola bumážky, kde jsme všichni "uspěli" a byli vpuštěni do Velké Země, i když jsme byli poněkud zaskočeni prostředím a roztržkou za námi ve frontě. Naštěstí se nedělo nic vážného a mohli jsme si vyzvednout kufry a vydat se podle Doktorových propozic terminálem směrem k AeroExpressu

www.aeroexpress.ru/en/forPassengers/trains.html

který nás měl dovézt na Павелецкий вокзал.

Nákup zpáteční jízdenky v ceně 640,- RUB  v automatu jsme všichni zvládli, i když ne všichni dokázali vzít ten správný doklad, který nás propustil za turniket na nástupiště vlaku.  Bernoš tedy musel zpátky a koupit nový. Na druhý pokus se to vydařilo a mohli jsme všichni nastoupit. Michale, jízdenka je totok

Cestou do centra Moskvy jsme pozorovali místní "krásy". 50 minut vlakem - první deprese nastupuje.

Na konečné vlaku nás čekal přestup na hnědou okružní linku metra (stanice Павелецкая)

aeroexpress.ru/en/domodedovo/scheme.html

a nákup dalších jízdenek. (Co jsme tak letmo počítali, tak je asi levnější pro naše účely kupovat jednotlivé jízdenky, než nějaký balíček na více jízd. Detailně propočtu na závěr. Více k tarifům možno nastudovat také tady www.mosmetro.ru/payment/tariff/)

Doktor válel, vše zvládl na jedničku a mohli jsme pokračovat do podzemního města a hledat cestu do stanice Kypcкая, kde nás čekalo pochodové cvičení v přestupních chodbách. Nakonec se ukázalo, že je v týmu spoustu schopných návodčích.

Poslední úkol byl nastoupit na modré trase do soupravy, která nás doveze do stanice Партизанская (pro našince netradiční tříkolejní stanice s dvěma ostrovními nástupišti a jedním výstupem, vyzdobená sochami partizánů)

Pak už jen několik minut chůze k hotelu Best Western Vega Hotel & Convention Center.

hotel-vega.ru/rooms/standart-twin/

Ubytování a servis zde je perfektní a mohu jej každému doporučit.

Po více než 3 hodinách cesty velkou Moskvou jsme na místě. Uvítání nás VIP hostů  v podobě šampaňského nás sice zpočátku vyděsilo a nebyli jsme si úplně jistí, zda cena nebyla namísto v RUB v měně EUR, ale obava byla zbytečná. Takže hurá do 26. patra, ubytovat se, osprchovat a následuje bojová porada a přesun do hotelové restaurace.

Amber beer - nějaký polokvasnicový patok nebyla ta nejlepší volba, ale protože Krušovice v Čechách nepoužiju ani na vypláchnutí huby po jídle, nebyl důvod si je dávat v Moskvě.  

S jídlem to bylo o poznání lepší - мясная cолянка, Борщ, шашлык - tomu nebylo co vytknout. I když na druhou stranu Цыплёнок nebyl taky prý úplně ideální a spíš odpovídal svému názvu "chcipljonok" ...  Ceny ale byly jako v hotelu Ritz a tak další večer vyrazíme jinam a za lidovější ceny. 

Plán na pátek byl ráno brzy vstát a jít fotit mimo areál letiště Ramenskoe Žukovskij za plot. Doktor měl přesné schémata, náčrty i s popisem toho, co se kde dá fotit - prostě perfektní příprava a informace od kluků, kteří už zde v minulosti byli a znají prostředí. Všem těm samozřejmě dík od celé naší výpravy.

Ráno jsme u metra nakoupili vodu a něco málo jídla na a vydali se do davů v metru. Nejprve do stanice Kypcкая. Zde opět přestup na okružní trasu, ale pojedeme opačným směrem než při včerejším příjezdu - 1 stanici na možná nejznámější a nejhonosněji vyzdobenou stanici moskevského metra - Комсомольска, na jejíž vestibuly a výstupy navazují tři různá vlaková nádraží. Mezi nimi i to "naše" - Казанский Вокзал. Po vystoupení z metra na Komsomolské náměstí 

je budova nádraží s věží vidět vlevo a dá se k němu dostat podchodem pod náměstím.

Tady už jsme potřebovali jen sehnat zpáteční jízdenku na vlak za nějakých 185,- RUB, nasoukat se do vlaku ve směru "47km". Výstupní stanice pro cestu na MAKS (ať už pro návštěvu areálu či na focení zvenku) je Oтдых,

kde je bezplatná autobusová doprava přímo do areálu letiště.

Anebo varianta pro focení zvenčí areálu: cesta lesem vede ke stanovišti minibusů či dodávek, nazývané maršrutka.

маршруткa (druh veřejné dopravy, která je rozšířená v místech, kde není pravidelná MHD), které nás za 30,- RUB/os. odveze na "konečnou" - Наркомвод. Poté zbývá už jen zhruba kilometr k plotu na místo, kde je výhled na dráhu, i když letadla po přistání nebo při vzletu na dráze příliš fotit nelze.

V pátek tu byl také mobilní stánek s občerstvením, kde se dalo koupit pivko, kafe i nealko, stejně jako pirohy apod.

maps.google.cz/maps/ms

Celá cesta od hotelu výše popsaným způsobem až na toto místo trvala cca 3 hodiny.

Takto by vypadala nejrychlejší cesta autem.

Jak jsme se přibližovali letišti Ramenskoe Žukovskij a blížil se čas, ve který měly vypuknout letové ukázky, zatahovala se obloha a slunce mizelo za mraky. Je to jasné - Lord of the Rain je s námi a bude to jako vždy expoziční cvičení, tak ještě aby nezačalo pršet...

Fotit se dá také o dalších zhruba 800 metrů dál u staré věže, kde už ale chvílemi překáží stromy. Ale pořád je na obou místech parádní focení a zážitek z burácení motorů přímo nad hlavou, což v areálu nehrozí.

Stejným způsobem se pak jede zpátky. Večer jdeme do restaurace Кружка, která je hned proti metru a tím pádem v docházkové vzdálenosti od hotelu. Točené pivo stejného jména, poživatelné jídlo a přijatelné ceny - proti hotelu třetinové.

V sobotu jsme museli dovnitř areálu Žukovského pro merčendajz... Zakoupenou čepici MAKS 2013 jsme nestačili asi nikdo zdokumentovat, rychle zmizela v útrobách batohu a již jsme ji nikdy neviděli. Modří vědí proč.  

Editováno 12.12. - Přátelé, čepice existuje - Lord of the Rain v ní dorazil do Lokálu, kde jsem jí stačil cvaknout:

Díky včasnému příjezdu jsme se vyhnuli největšímu náporu lidí a i prohlídka při vstupu netrvala příliš dlouho - zapnutí foťáku, letmá prohlídka báglu a slovní dotaz na zbraně a nebezpečné předměty. Sraz je 12:00 pod českou vlajkou u vchodu. Pak už jsme se mohli rozprchnout. Pustil jsem se po prohlídce statiky a zbytku areálu, ale příliš daleko a cesta zpět ke vchodu proti 150 tisícihlavému davu nebyla jednoduchá. Chudák Bernoš s TigerSharkem trpěli.  Navíc na tomto vojenském letišti na většině míst nebyl signál, takže byl i problém dát info. Dorazil jsem na minutu přesně - iráckého času...  Ale přežil jsem.  Na focení to tu nebylo, letové ukázky probíhají příliš daleko a tak se jelo zpět do hotelu odložit bágl a na letmou návštěvu centra města.

Ještě předtím po cestě vlakem do centra zažijeme několik estrádních vystoupení - možná jsme aktéry skryté kamery...  Zpěvák a zároveň klárinetista nebo co to bylo za nástroj vyhrává na celý vagón. Jeho společnice pak obchází a vybírá prašule za výkon. Bohužel do dalšího kola nepostupují a mají . Mára má i fotku, která byla předmětem dohadů a za kterou měl podle "umělce" patřičně zaplatit... Tím to ale nekončí - další "čísla" už nejsou tolik "zábavná", i když po třetím z nich už čekáme jen příchod kouzelníka.  Tato hláška nás rozchcechtá natolik, že spící děd vedle nás se na nás oboří a spílá nám... aniž by tušil, o čem šla z naší strany řeč. Ano, jsme jiní než místní a svých chováním sem nezapadáme - naštěstí.

Objevili jsme ale způsob, jak si zkrátit a urychlit cestu a nejet přes Kazaňské nádraží a procpávat se s bágly davy ve stanicích, vlacích a v přestupních chodbách. Vystoupili jsme z vlaku ve stanici Электрозаводская a přestoupili na stejnojmennou stanici metra,

která byla jen 2 stanice od naší výstupní Partizánské.  Pohodlnější a rychlejší - využijeme i zítra ráno. Nutno říct, že prohlídka výzdoby a architektury stanic metra by zabrala několik dnů. V metru je vhodná alespoň základní znalost azbuky, neboť latinka se zde příliš nevyskytuje.

 A teď už na nás ale čeká Красная площадь, Кремль, Ленин... Takže hurá, dokud se nezačne stmívat - metrem po naší modré lince na Площадь Революции.

Nevěděli jsme ale, že náměstí je uzavřené kvůli nějaké estrádě a to na dobu zhruba jednoho týdne, takže dál nemůžeme a fotky jen od zábran, za kterými stojí vojáci, kteří nevypadali, že by brali jako legraci prolomení bariér.  

No nic, déšť houstne, jdeme do obchoďáku ГУМ

(Gosudarstvennyj univesrsalnyj magazin neboli státní obchodní dům), který byl za komunismu vzorem nabídky zboží socialistického sektoru. Povedená partička, takhle s foťákama ve městě neřádí ani vyhlášení japonští turisté - holt absťák. Závěrka taky přeci nemůže zůstat moc dlouho v klidu.

Taková normální partička (fotky od dalších účastníků zájezdu)

Jsme celkem normální

Bernošův hlad sílí, ale i přesto se spokojeně pochcechtává, zatímco jsme schování před lijákem v podloubí turistického centra Гостиный двор, jak skvěle to s tím počasím funguje.  Hledáme Макдоналдс nebo nějakou stravovnu za přijatelnou cenu. Jsme ale pořád navigováni k zavřenému Rudému náměstí. A ceny v restauracích v centru jsou mírně řečeno přestřelené. Takže jinak - jedeme na Partizánskou a do Kružky www.kruzhka.ru/menu/Default.aspx na další povedený večírek.  

Ve večerních zprávách jsme viděli, že naše rozhodnutí odejít z areálu a jet do města bylo nanejvýš prozíravé. Odpoledne začal liják, který proměnil plochy pro diváky v bahniště a brouzdaliště. Větší část ze 150 tisíc návštěvníků se pak rozhodla, že odjedou, což mělo za následek kolaps - tříhodinové kolony do všech směrů, nefungující autobusová doprava... Spousta lidí se vydala na pěší pětikilometrový pochod k vlaku. Podle v reportáži oslovených řidičů je tato situace stejná každý rok. My už ale víme, že dovnitř už příště nemusíme a když, tak maximálně v týdnu a někdy hodně brzy po otevření...

Nedělní ráno - počasí se neumodřilo. Předpověď nelhala a pořád je to hnus. Nedá se nic dělat - zabalíme atombordel a jedeme. Co je ale horší, že mraky leží poměrně nízko. Po příchodu k plotu Doktor vyslechl nějakou девочкy, která do telefonu říkala, že letový program je omezen. Doufali jsme, že aspoň něco ve vzduchu uvidíme. Malá letadla začala odlítat a pak byl vyslán na průzkum jeden stroj, který obletěl okruh, po kterém v pátek lítaly roury. Nakonec jsme se v půl druhé dočkali.  Díky nízké oblačnosti byly letové ukázky pro nás jako na dlani. Sice v neděli nešla do vzducha všechna letadla, ale i tak jsme si to patřičně užili. Neuvěřitelný rachot vibroval celým tělem, huby jsme měli dokořán od ucha k uchu, husí kůži - přál bych tohle každému, komu se líbí stíhačky a jejich zvuk. Při srovnání další týden v Hradci Králové na CIAFu, kde lítal SU-27 ukrajinské army, jsme na MAKSu viděli neuvěřitelná vystoupení.

Příjemné bylo, že jsme byli vyzvednuti tádžickým řidičem maršrutky přímo u plotu. Ráno nás vezl ráno od nádraží k Narkomvodu a tak si přijel pro kšeft i odpoledne - sice to bylo za 50,- RUB, ale zase jsme nemuseli pěšky.  Ve vlaku jsme urvali místa k sezení, takže pohodička i na cestě na Elektrozavodskaju. Ještě si při výstupu z metra koupíme jízdenku na zítřejší ráno, abychom se v ranní špičce nemuseli tlačit s kufry kolem automatů.

Po rychlé sprše zbývá už jen doutratit zbytek rublů, což asi nebude problém.  Já si ale musím nechat 300,- RUB na obalení kufru folií na letišti, protože mi byl cestou do Moskvy uražen zámek na kufru. Dnes to ale nebude Kružka - byla tu rozebrána zahrádka a tak je uvnitř plno. Kousek vedle je ale nějaká "východoevropská kuchyně" - něco jako naše čína. V místnosti sedí jen dva nepříliš sympatičtí, tmavší rusové. Čert se v těch všech národnostech tohoto Союзy vyzná. Doktor nejde - usnul. Dedé a TigerShark jdou na kebab a nás už jen pozdravit a domluvit se na ráno. Ti dva okamžitě tahají Dedého ke stolu... "брат, pojď si sednout, máme tu místo". Rychlá domluva na ranní sraz a kluci odchází. My zůstáváme a čekáme na jídlo a pivo. Spokojenost, chutnalo to. Dáme ještě jedno, což obsluhující dívčinu překvapí, ale piva donese. Sedím zády do místnosti, ale zaregistroval jsem, že ti dva za mnou odešli a přes uličku si sedá někdo jiný. Zvoní mu telefon a slyším jeho pozdrav "Salam alejkum", ten mě donutí se na něj otočit. Hmmm, tak ti dva co tu byli předtím byli proti tomuto poměrně sympatičtí a vypadali jako neškodní školáci. Tenhle je jiná kategorie. Ale naše zábava pokračuje dál. Řešíme všechno možné a jak o chvíli později zjistíme, vedle sedící nás se zájmem poslouchá. Zaujal ho náš přízvuk, který si neumí zařadit a tak se začne ptát. Odkud jsme a kde to je, což mu stejně moc neříká ani při zmínce na sousední Germany. Dozvídáme se, že on je Dagestánec z Machačkaly... ajéjej. Rozčiluje se, že on když si tady v normální hospodě řekne někomu o cigáro, tak že se s ním nikdo ani nebaví, neodpoví, považují je tu za póvl. Jeho řeč začíná být plamenější, přestáváme rozumět a on začíná gestikulovat. Seznámí nás prý i s jeho bratry... tak to máme teda radost. (Na doplnění uvedu - na tento den, kdy jsme se tam potkali vycházelo výročí beslanského masakru v základní škole... za sebevraždenými atentáty v moskevském metru na stanicích Lubjanka a Park kultury stály Dagestánské černé vdovy a stejně tak za výbuchem na letišti Domodědovo byl sebevražedný atentátník z Dagestánu...- těžko se pak divit tomu, že nejsou v Rusku oblíbení). Za chvíli přichází číšnice a ptá se nás, jestli je všechno charašó a jestli nechceme udělat sčot. S díky odmítáme, vše je OK. Teprve když odejde, tak začneme řešit, proč se byla ptát... Nechtěla nám naznačit, že bychom měli odejít? Není tu tenhle týpek nějak vyhlášenej? Tvář by tomu nasvědčovala. Exneme tam pivo, mávneme si o sčot, seskládáme prachy na útratu a rychle ven. Ufff, nebyl to moc příjemný pocit. A to jsme si do dnešního večera říkali, že tu nemáme žádný pocit nebezpečí, že by nás někdo chtěl okrást, napadnout apod. Nooo, zítra už letíme domů, to už dáme. Jdeme do hotelu, restaurace tam bude bezpečnější - snad budou mít nějaké slušné pivo. Zkoušíme lahvové, jehož název mi unikl. Není to nic světoborného, i když pan Valda je spokojen.  Oukej, lehnout si kvůli pivu nepůjdu. Zvlášť, když je kolem nás tak "zajímavá" společnost. Nervózní, nohama klepající kavkazsko-arabský týpek něco zběsile vyťukává na displeji mobilu a pořád se rozhlíží kolem sebe... tady to nedopadne dobře... bouchne to nebo ne? Moc příjemně nám zase není. Z bláta do louže.  Další je v růžku na sedačce nějaký Armén či Gruzínec se vzhledem filmového masového vraha... a další divnej ksicht sedí kousek od nás... k tomu dvě příšerné profesionálky, které už jsme tu viděli první den a támhle další dvě... a další se tu promenádují... Kolem sedí jejich zákazníci a my tipujeme, kdo z nich pojede s kterou na pokoj a kdy se vrátí.  Chvíli na to přichází na kafíčko dva policajti. Jeden, ten s postavou Obelixe začíná vyslýchat nějakého pikolíka a netváří se, že by mu informace od něj stačily. Když ho propustí, zaměří se pohledem na nás. To jsme tu sakra nejpodezřelejší nebo co?!?!  Je to tu samé individuum a jemu se nelíbíme my. Možná proto, že ostatní už zná... Sestava kolem se nenápadně trousí pryč, v klidu zůstávají "děvčata" i se svými amanty. To pro dnešek stačilo - dopijeme a jdeme si lehnout. Ještě ráno zbývá vstát a cesta na letiště.

Ty 4 dny v tomhle prostředí jsou tak akorát. Ponuré, zamračené obličeje, které se snaží hlavně se na nikoho nepodívat a nenavázat oční kontakt. Neupozornit na sebe. Nebýt středem zájmu a pozornosti. Byli jsme tu podezřelí a nápadní - už tím, že se bezostyšně bavíme a smějeme, což jsme tu u nikoho další neviděli. Toto není země krále Miroslava - smích u domorodců se tu nejspíš trestá.

Ranní metro jsme zvládli. Pondělní tlačenici jsme očekávali a byli jsme na ni připraveni. Doktor se stačí na Paveleckém nádraží vystresovat tím, že zjišťuje, zda odlétáme zpátky zase z Domodědova, kam už směřujeme anebo ze Šeremetěva...  Doktore, klid, jedeme správně. Ve vlaku je místa dost takže si sedáme a můžeme relaxovat. Doktor si připravuje další pravidelnou denní dávku stresu - hledá mobil. Až poslední kapsa - tradičně na rukávu, je ta správná. Dává si ho tam vždycky, jen na to pokaždé zapomene. Božííí.

Jsme na letišti - Doktor prochází důkladnou kontrolou - tedy důkladnou v porovnání s tím, jak snadno proplouváme my. Po zabalení kufrů fólií jsme ve frontě na odbavení. První TigerShark zjišťuje, že po nás chtějí číslo letenky. Tu nikdo z nás nemáme vytištěnu - máme elektronickou, což v Praze i v Curychu bylo OK. Zde je to komplikovanější, ale nakonec se to povedlo. Zavazadlo odjíždí po pásu a jde další... Rozbil se pás, musíme o pár metrů dál hodit kufry do výtahu. Další členové výpravy jsou bez kufrů a čekají na zbytek. Naplněný výtah odjíždí do útrob terminálu a už se nevrací. Po několikaminutovém bušení na dveře výtahu personál pochopí, že už se neotevře. Takže poslední 3 musíme k dalšímu výtahu v jiné části terminálu... Tak to jsem zvědav, kde skončí naše kufry - jestli je všechny pošlou do Prahy anebo skončí někde v Baku nebo Astaně... Projdeme poslední kontrolou a procházíme obchody - ceny v EUR a USD, jen málokde v RUB. Tady už asi nic neutratíme. Zakotvíme u skla a zbytek času do odletu strávíme pozorováním provozu na dráze a ploše letiště. Na radaru je vidět letadlo Lufthansy, je to sharkletový Airbus 320-211 registrace D-AIQH , kterým poletíme do Frankfurtu. Před ním Airbus 340-500 Azerbaijan Airlines 4K-AZ85, který byl i v Praze. Ten sedá ale na druhou dráhu, takže ho vidíme teprve když jdeme na boarding. A hele, akorát píše Majkl (ten, který s námi nakonec neodletěl...) - všechny nás zdraví. Tož my taky.  

Kluci sedí pohromadě uprostřed letadla, my s Valdou pak jinde - on v poslední řadě, já u nouzáku a tím pádem s luxusním prostorem na nohy na místě do uličky a navíc je vedle mě prostřední sedadlo prázdné. Paráda.  Ve 13:55 místního času jsme ve vzduchu. Letíme přes severní Bělorusko, Litvu, Polsko do Německa. Přelétáváme Lipsko a míříme na Frankfurt. Cestou dostávám na výběr, jestli hovězí guláš s bramborem nebo něco s houbama... Je to jasné - houby nežeru.  Sedět v poslední řadě, tak bych na výběr nedostal.... Tentokrát není čas na aranžování jídla a focení. Hlad je silnější.  Cesta utíká, pouštím si film a když u něj začínám usínat, tak jsme upozorněni, že se máme připoutat, jdeme na přistání. Ve 14:44 CET sedáme na místní nejnovější dráze 25R. Pojíždíme několik minut po letišti. Po zastavení sejdeme po schodech na plochu a nastupujeme s Valdou do autobusu. V terminálu čekáme na zbytek - na přestup tu máme jen hodinu, ale už za 30 minut je boarding. Záchody, hurááááá, prostatici nástup. Do fronty se před nás nahrnula tlupa šikmookých, takže začínáme tušit, že letadlo do Prahy nestihneme. Zvlášť když kontrola tady je nejdůkladnější z těch, které jsme poznali. A to ještě není na řadě Mára "pašující" skrz rentgen nevědomky zipáka... Problém je na světě. Neznámá tekutina v zapalovači - hmmmm, to byl inteligentní štajgr, který na to přišel. Kontrola mobilu na přítomnost výbušnin k tomu navíc. Chybí už jen svítící lampička do očí...   (V tuto chvíli jsem si tak říkal, co to asi má schovaného Mára v bundě, kterou si dal do mého kufru, protože se do jeho nevešla ... ). Dedé s ním zůstává v kanceláři a my ostatní se dáváme do poklusu ve snaze chytit náš let. Jasně, do Prahy zase až z konce terminálu, takže se proběhneme. Vypadá to, že uslyšíme naše jména z rozhlasu i ve "staročeštině".  Stihli jsme se dostat ke gatu číslu 65 včas - stejně jako slečna, letící zpátky do Čech z Aberdeenu a běžící část cesty terminálem s námi.  Když personálu hlásíme, že ještě 2 kolegové jsou zdrženi u rentgenů, je nám stroze oznámeno, že mají 4 minuty a pak smolík... Tak to vypadá, že poletíme bez nich. Propocení slézáme ze schodů k dalšímu autobusu a čekáme, jestli kluci doběhnou. A náš "terorista" i "letecký návodčí a spotter bez přístroje" to stihli! (Jak jsem se později dozvěděl, tak Dedé musel Máru při zrychleném přesunu terminálem maličko „povzbuzovat“).  Čeká nás ještě okružní jízda po ploše letiště a tak můžeme už v klidu sledovat, co tady všechno stojí zajímavého.

Pár minut před plánovaným odletem nastupujeme na palubu Boeingu 737-330 s registrací D-ABEA, pojmenované Saarbrücken, které vykonalo první let 2.2.1990. Ještě nacpat bágly do binu, slečně taky a můžeme se usadit. Vyjíždíme na další okružní jízdu po rozlehlých plochách letiště Frankfurt. Tribuna Zeppelinheim je neobsazená a nelze se divit - počasí není spottersfriendly. Stejně jako většina z nás nefotí všechny v Praze běžné, každodenní fokkery, bulíky a airbusy, tak stejně tak i tady si nás ani nevyfotili.  Po zhruba 10 minutách taxování a vyčkávání startujeme z dráhy 18 a točíme levou zatáčku, při které je vidět velká část letiště. Vyhlídka netrvá dlouho, mraky jsou poměrně nízko a tak už jen s Valdou probíráme zážitky. Protože jsme nekoukali ATIS LKPR, tak jen odhadujeme, na jakou dráhu budeme přistávat. Sedíme na levé straně letadla, tak ani přistání na RWY 30 pro nás nebude znamenat vyhlídkový let nad Prahou. Ve výšce 4000 ft vidíme pod námi nějakou dálnici. Pokud bychom letěli od Slaného na RWY 12, tak tam nikde nic podobného není - bude to přes Prahu... Jasně, to bude pražský okruh a tady už je to jisté - lochkovský tunel. Přelétáváme sídliště Barrandov, jihozápadní město a Řepy a v 17:15 dosedáme na dráhu 30 pražského letiště, kde na prahu dráhy 04 stojí odstavené Boeingy 737-500. Tribuna na křížení je prázdná... Teď už si jen vyslechnu několik vtipných poznámek při čekání na kufr a náš výlet končí. Rozloučíme se a všichni tušíme, že zanedlouho se uvidíme zase. Sice sestava nebude kompletní a stejná jako v Moskvě, ale do konce letošní "airshow" sezóny ještě něco stihneme. Já mám ještě čas si dát u McD, kde před pár dny naše cesta začínala, jednu kávičku.

Bylo to fajn, s touhle partou lidí není o zábavu nouze, jen škoda, že nejel i Majkl - věřím, že za dva roky si cestu na MAKS 2015 nerozmyslí!

Ještě sčot nutných výdajů na dopravu od čtvrtka do pondělí 2 090 RUB a k tomu vstupné na MAKS 700 RUB.:

jízdenka aeroexpres zpáteční 1 x 640 RUB

jízdenky metro 10 ks x 30 RUB

maršrutka 140 RUB (3 x 30 RUB + 1 x 50 RUB "vyzvednutí" u plotu) a sobotní doprava na letiště bezplatným busem

jízdenky vlak do stanice Otdych z Kazaňského nádraží a zpět 4 x 185 RUB

jízdenky vlak z Elektrozavodské na Otdych a zpět 2 x 135 RUB

Závěrem myslím, že to můžu napsat tak, jak to doopravdy je - členem výpravy a průvodcem byl Daniel Ortega - president of Nicaragua (v překladu Doktor ze Sázavy) . Zde na záběru zamlada na černobílé fotce, druhá ze současnosti.

Fotky ze samotné akce jsou pak v dalším, samostatném článku.

www.dawe-photo.cz/clanky/nekolika-slovy/maks-2013---airshow.html